Přečtěte si o nás
O Damince…
Ahoj. Jsem fenka tibetského teriéra a moji pánečci mi říkají Daminko, Damčo, Damouši, Daminečko, někdy taky Damo, Damico – opico apod. Jak jsem se k nim dostala? Prý docela náhodou – ráno páneček našel inzerát a večer už jsem spinkala ve svém novém domově. Mezitím jsem absolvovala cca 250 km autem.
Můj první domov byl v domečku se zahrádkou. Tam se mi docela líbilo, ale rozhodla jsem se, že přece jenom si něco upravím. V prvé řadě jsem chtěla předělat zahrádku. S tím ovšem nesouhlasila panička, takže jsem vše musela dělat tajně, případně v běhu, když mě panička honila – musím podotknout, že marně – stejně jsem jí utekla a domů jsem šla, až když jsem usoudila, že pro dnešek by to už stačilo a že bych taky něco
snědla.Panička brzy pochopila, že se mnou nic nenadělá, že mě ani nic nenaučí – pokud nebudu chtít já! Proto je dnes docela překvapená, že ji poslouchám – pokud se mi zrovna chce. Taky občas prohlašuje, že jsem byla taková příprava na děti člověčí.
Ale abych se vrátila k těm úpravám domova – v interiéru jsem se až tak moc neangažovala, tam mám na kontě “jen” nějaký ten papuč, jedny paniččiny zimní kožené boty, prodlužovačku (naštěstí vypnutou), konferenční stolek (ta ozdobná lišta mi tam vylože
ně vadila) a pak nějakou tu hračku.Snad kvůli mé snaze si zútulnit domov (?) jsme se přestěhovali do Olomouce do bytu – bez zahrádky! – ale i na procházkách jsem si vždy našla nějaký ten prostor pro “vyřádění”. Teď momentálně bydlíme zase v dalším bytě – doufám, že se teď dlouho nebudeme stěhovat, protože stěhování tak často mít nemusím. Tady už jsem zvyklá, mám svoje místečka – nejraději se válím v křesle, kromě paniččiny postele – ale to jen tajně, tak to na mě neprozraďte! Moc se mi líbí naše kuchyňská linka a hlavně to, že z ní víceméně pravidelně náhodně i úmyslně padají dobroty. U linky strávím každý den velmi mnoho času. Občas i za cenu nějaké drobné újmy – třeba přišlápnutých chlupů – ale většinou se to vyplatí!
Co ale vrcholně nesnáším, když panička uklízí – to vždycky nevím, kam bych v našem 2+kk zalezla. Mám pocit, že to přehání. Mě ta podestýlka na zemi teda vůbec nevadí – aspoň by to bylo měkčí. No nic, už ji asi nepředělám. Horší je už snad jen česání! To už vždycky sleduju pánečka, k
dyž je doma podezřele dlouho, jestli nejde pro hřebeny. Vždycky na mě líbezným hláskem volá “Daminko…”. Nakonec mě stejně nějak polapí, položí na stůl a začíná pro mě 1-2 hodiny nuceného ležení. Jsem teda na něho vždycky naštvaná, ale nakonec si mě pokaždé udobří piškotkem, dvěma, třema.…Ale česat teda umí, to se musí nechat! Většina lidí a hlavně rozhodčí ho chválí za moje chlupy. Kdyby bylo na mně, tak bych hřeben vůbec nepotřebovala! A vanu už vůbec ne!
Ještě se musím zmínit, že mi pánečci pořídili asi o 1,5 roku
mladší člověčí sestřičku – asi si mysleli, že mi tím udělají radost… No na
jednu stranu nebylo špatné, že panička zůstala s náma doma, ale na druhou
stranu, ze začátku s ní moc sranda nebyla. Ale teď jsme kámošky největší,
máme se moc rády – ona si se mnou už docela umí hrát a taky mi občas něco
podstrčí. Já ji zase pravidelně olizuju a někdy ji i uspávám. Byla doba, kdy beze
mě večer neusnula.
A co mám nejraději? Tak kromě dobrého jídla můj gumový míček na šňůrce a pak všechny lidi, kteří mi ten míček hážou a přetahují se o něj se mnou. Pak taky není k zahození, když mě pánečci vezmou někam do lesa nebo ještě lépe do hor. Čím výš, tím líp. A pokud spíme všichni v jednom klubíčku ve stanu – no to je nádhera! Jenom nechápu, proč tam nezůst
aneme a proč nechodíme dál každý den na túry po hřebenech, když je tam tak krásně… Já se s nimi pak po návratu tak 14 dnů nebavím, ale ani to nepomůže. Třeba to časem pochopí a pak si budeme žít jako v ráji…Tak to je můj psí život. Mohlo by to být lepší, ale na druhou stranu si zas tak špatně nežiju…
A co na to pánečci?…. Pánečci trochu vážněji…
Zkrátka s Daminkou prožíváme spoustu radostí i starostí. Je rozhodně plnoprávným členem rodiny se vším všudy. Čtyř a půlleté soužití s Daminkou nás dosud velmi obohatilo a umožnilo nám prožít situace, které jsou nezapomenutelné a velice cenné. Ani se nechce věřit, jak soužití se čtyřnohým kamarádem může být plné citu, emocí, vzájemné tolerance, pochopení a respektu, jako kdyby to byl člověk.
Je úžasné, jak přirozeně může být projevována psí inteligence. Daminka a zcela jistě většina tibeťáků nepotřebuje výcvik formou drezůry, ale naopak dobrým slovem a opakováním se bez větších problémů naučí vše, co je třeba. Velice jasně však dokáže dát najevo, co
ji baví, co je ochotna udělat a co prostě dělat nebude. A když bychom ji chtěli nutit, tak si hodně pokazíme vzájemný vztah. V tom je asi dost zásadní rozdíl mezi výchovou tibeťáka, který nesnáší drezůru, a ostatními pracovními plemeny. Tibeťák dá velice rychle najevo svou nelibost. Proto to ani nezkoušíme a Daminka se nám za to odvděčuje velmi dobrou poslušností. Ví co má dělat, aniž bychom ji to museli opakovat. Až na to postávání u kuchyňské linky!Tibeťák se pro nás stal díky svým vlastnostem a úžasné inteligenci nepostradatelným členem rodiny. Navíc pro nás osobně ztělesňuje hodnoty jako svoboda, tolerance, respekt, úcta, pochopení, přátelství. Daminka je zcela naplňuje.
